Úvodní stránka Rozhovor s... „Kdyby bylo dřív soustředění v plavání, mohl jsem třeba být plavec,“ říká atlet Martin Němec
„Kdyby bylo dřív soustředění v plavání, mohl jsem třeba být plavec,“ říká atlet Martin Němec PDF Tisk Email
ostatní - Rozhovor s...
Redakce: Alice N. Tejkalová   
Středa, 02 Září 2009 10:23
V roce 2002 jsem Martina Němce viděla poprvé na MS v atletice v Lille. Imponoval mi svými výkony a zároveň jsem se ho bála, protože mi přišlo, že je namyšlený a snaží se mi při rozhovorech dokázat, že je chytřejší. Jak už dnes vím, on se mě bál taky. V roce 2004 mě překvapil a potěšil, když podpořil mého televizního kolegu Jakuba Bažanta a mě v úsilí dosáhnout spravedlnosti v anketě Paralympionik roku. Osobní útoky a tlaky během „války parafunkcionářů“ ze strany předsedy ČSTPS Jana Nevrkly a výkonného předsedy Českého paralympijského výboru Františka Janoucha nás postavily na společný břeh. A pak jsme zjistili, že nás spojuje víc, než jen že máme rádi paralympijský sport. Vzali jsme se 19. 6. 2009 a tohle je náš první „manželský“ rozhovor. Nijak ho to ale nepoznamenalo. Z nějakého důvodu ihned po zahájení nahrávání vždy zmizí osobní rovina a je to z obou stran interview jako s kýmkoliv jiným.

Letos máš trochu pauzu, odpočinkový rok. Proč?
Loni byla paralympiáda v Pekingu, já jsem celou přípravu zaměřil na ni, trénoval jsem v Pardubicích, jezdil jsem tam několikrát týdně, stálo mě to spoustu času jak na tréninkách, tak v autě na cestách. Letos nejsou žádné vrcholné závody, tak jsem si řekl, že zvolním. A to jak kvůli loňskému roku, který byl nabitý, tak i kvůli tomu, že atletiku dělám naplno od roku 98 a v podstatě jsem žádný rok nevynechal.
 
Je to příjemné mít odpočinkový rok?
Je to nezvyklé.  Mě to stejně pořád nutí něco dělat, a i když jezdím míň do Pardubic, věnuju se jiným aktivitám a stejně sportuju minimálně obden.

Loni jsi byl v Pekingu třetí a čtvrtý. A to i přesto, žes dal v obou disciplínách paralympijský rekord a byls ve své kategorii nejlepší. Kvůli slučování kategorií. Nenaštvalo tě to?
Samozřejmě naštvalo, ale mohl jsem si za to v podstatě sám. Zvedl jsem si přepočtové koeficienty na mistrovství světa v Assenu v roce 2006, hlavně v disku, kde jsem překonal světový rekord o dva metry. Kdybych tehdy hodil 36 a půl metru, vyhrál bych taky, a ještě bych měl v Pekingu medaili. Ale daleko víc než to, že jsem neměl medaili, mě štve, že atletika IPC (Mezinárodního paralympijského výboru, pozn. ANT) teď zastavila změnu koeficientů, která by měla být každé dva roky. A štve mě to proto, že v ostatních kategoriích se sportovci zlepšili, zatímco u mě to zůstalo prakticky stejné, takže by to mohlo být pro příští období trošku spravedlivější pro změnu pro mě. Bohužel atletika IPC rozhodla, že se koeficienty prozatím měnit nebudou, a stanovila nějakou pracovní skupinu, která má vymyslet nový systém, což bude ještě běh na dlouhou trať. Tenhle systém se začal používat někdy před šesti lety, a měl by se tedy dodržovat, když už jednou začal. Koeficient se vypočítává ze čtyř hodnot, je to světový rekord, první a druhé místo na poslední velké akci – paralympiádě nebo mistrovství světa a první místo na předposlední velké akci. Každé dva roky se to měnilo, aby to bylo aktuální, takže teď situace spravedlivá není.
 
Víc jako člověka, nejen jako atleta, jsem tě začala registrovat na paralympiádě v Aténách v roce 2004, kde jsi byl při hodu diskem nevídaně nervní. Tehdy jsme ti fandili z tribuny s Mírou Šperkem a Rosťou Pohlmannem a nevěřili jsme tomu, jak špatně házíš. A naopak, pak to byl konec jak z červené knihovny, když ses postupně zlepšoval. Co se ti děje v hlavě na takových velkých závodech?
V Aténách to nebyla žádná legrace. Bylo hrozně nepříjemné, že jsem tam šel jako favorit a nějak na mě dolehla všechna ta tíha. Ještě ke všemu mě všichni před závody zbláznili – to máš jasný, to musíš vyhrát. Ale před závodem není jasné vůbec nic. Já jsem obecně před závody hodně nervózní a myslím si, že se mi vyplavuje adrenalin, který mi pak pomáhá k výkonu. Takže jsem nervózní rád. Ale v Aténách jsem byl nervózní až moc.
 
Proč sis před dvanácti lety vybral zrovna atletiku?
Byla to tak trochu náhoda. Když jsem byl po úraze v Kladrubech, přišel tam Štefan Danko verbovat lidi na atletické soustředění pro nováčky, ale byl tam i Honza Nevrkla verbovat na soustředění budoucí plavce. Přihlásil jsem se na obě, jenže to atletické bylo dřív.
 
Před úrazem jsi ale běhal. Dělal jsi požární sport, stovku překážek. Ničím jsi neházel. Nechtěls tedy spíš dělat jízdy?
O tom jsem ani moc neuvažoval. Když člověk začíná a dozví se, že formulka stojí přes sto tisíc korun, zatímco kozu, ze které jsem začínal házet, mi svařil kamarád na chalupě za pivo, tak to byl celkem rozdíl v počáteční investici.
 
Setkáváš se se zájmem, nebo spíš nezájmem o sport handicapovaných mezi většinovou populací?
Lidi kolem mě vědí, že sportuju a často mají nějaké povědomí o sportu postižených právě díky mě. Ale pokud potkám někoho cizího, tak ten obvykle vůbec nic netuší, neví, že existuje, a pokud už ví, tak netuší, jestli je to nějaká charita nebo opravdový sport.
 
Tady je asi na místě historka, jak nás v Praze na Floře nechtěli nechat sedět v kině v jiné řadě, než kde mají být vozíčkáři, a já jsem si říkala, že být tam se Šebrlem, tak by si na nás ten kluk nikdy netroufl. Že by byl v předklonu a mohli bychom sedět, kde bychom chtěli. Takhle vůbec netušil, kdo seš a co jsi dokázal. Ty se držíš celkem stranou, nestojíš o popularitu. Nechtěl jsi být nikdy známý, třeba jako cyklista Jirka Ježek?
Nechtěl. Já dělám sport pro sebe, protože mě baví. Když mám úspěchy, jsem rád, že to těší lidi, kteří mi pomáhají při sportování. Na druhou stranu beru, že to stojí spoustu peněz a ty se dostanou jen díky tomu, že je pak zase člověk vidět. Ale být tak populární, aby mě poznávali, by mi moc příjemné nebylo.
 
Co si myslíš o začleňování jednotlivých sportů pro handicapované do sportovních federací nepostižených?
Myslím, že je to správné, pokud má ten sport dost prostředků a taky zájem o sport handicapovaných. Například Mezinárodní atletická federace o atletiku postižených moc zájem nemá. Ale třeba v basketbale nebo ve florbalu to funguje slušně. Taky je důležité, aby svaz nehandicapovaných třeba postiženým nezáviděl.  Například handicapovaných basketbalistů je v republice ani ne sto a patnáct z nich jede na mistrovství Evropy. Nepostižených je kolik tisíc a na Evropu jich jede taky jenom patnáct…
 
Proč jsi v roce 2005 inicioval vznik sdružení Atletika vozíčkářů a rozhodl ses kandidovat na jeho předsedu?
Já jsem se od té doby, co jsem začal mít výkony, které mě opravňovaly mít nějaký názor, snažil, aby atletika vozíčkářů fungovala. Kvůli sporu v českém paralympijském hnutí vznikla v roce 2005 situace, kdy se jednak atletice v ČSTPS ztratilo dost peněz neznámo kam, a jednak hrozilo, že atletika přijde na rok, na dva o prostředky úplně a nebudou závody, nebude nic. Dohodli jsme se s ostatními atlety a založili vlastní organizaci, zajistili závody a soustředění, vyhledáváme nováčky a díky Štefanu Dankovi, který je schopen sehnat docela dost peněz fungujeme, dá se říct bez problémů, už pátým rokem.
 
Mám ještě jednu trochu kontroverzní otázku, která mě napadla poprvé už v Lille, a teď na jaře znova v souvislosti s mistrovstvím Holandska v atletice, kde měla Česká republika dvě výpravy – vozíčkáře a spastiky - zatímco ostatní země jsou jeden tým. Zdá se ti v pořádku, že jsou u nás lidi sdružováni na základě příslušnosti k nějakému postižení, a ne podle sportu?
Mně to přijde hloupé. Některé sporty jsou specifické handicapem – basket na vozíku logicky hrají vozíčkáři, boccia je také svébytná, ale u jiných odvětví by bylo dobré, kdyby byla organizovaná podle sportu. Na mezinárodní úrovni si atletická federace taky nevezme atletiku tělesně postižených, spastiků, zrakově handicapovaných a nevím koho ještě. Ona si vezme atletiku handicapovaných jako celek. Snahy o lepší organizaci právě atletiky u nás byly, ale vedení Českého paralympijského výboru jim bránilo. Já na to už rezignoval, a to, že po mě v Holandsku chtěli zaplatit startovné za patnáct dalších atletů, jen proto, že jsem z České republiky a jim přijde logické, že jsme jeden tým, tak to není moje ostuda.
 
Alice Němcová Tejkalová, rozhovor vznikl pro časopis Vozíčkář


Martin Němec (35 let), dvojnásobný paralympijský vítěz v hodu diskem (2000 a 2004), stříbrný medailista ve vrhu koulí (2000), několikanásobný mistr světa a Evropy v hodu diskem i vrhu koulí, a světový rekordman ve svojí kategorii F 55 (středně handicapovaní vozíčkáři) v obou disciplínách (disk 39,35 m a koule 11,85 m). V Pekingu 2008 byl ve vrhu koulí bronzový a čtvrtý v hodu diskem. Kromě atletiky se doplňkově věnuje také sledge hokeji (se Spartou Praha je dvojnásobným vítězem ligy), basketbalu a florbalu na vozíku (s USK Meta Praha i UNIHOC Kings České Budějovice byl mistrem republiky). V letech 2007 - 2008 byl členem Rady sportovců Mezinárodního paralympijského výboru. V květnu byl znovu zvolen předsedou občanského sdružení Atletika vozíčkářů. Pracuje v RWE TransgasNet jako manažer provozu liniové části.
 
HANDISPORT.CZ, Powered by Joomla! and designed by SiteGround web hosting