Úvodní stránka Rozhovor s... Závody může ovlivnit řada okolností, krotí přehnaný optimismus lyžařka Kulíšková
Závody může ovlivnit řada okolností, krotí přehnaný optimismus lyžařka Kulíšková PDF Tisk Email
ostatní - Rozhovor s...
Redakce: Jan Kalenský   
Čtvrtek, 04 Březen 2010 08:35
Za pár dní odlétá na svou druhou paralympiádu. Na té první v Turíně vybojovala zrakově handicapovaná lyžařka Anna Kulíšková stříbrnou medaili v super-G. Na svazích ve Whistleru by ráda svůj úspěch zopakovala, i když krotí přehnaný optimismus okolí a dopředu říká, že nic není samozřejmé. Poslední výsledky brzy 24leté závodnice však k optimismu přímo vybízejí. Držitelka malého křišťálového glóbu z loňské sezony za sjezd titul obhájí i v letošní sezoně. Na finále Světového poháru, které právě v těchto dnech probíhá v americkém Aspenu, zajela ve sjezdu nejrychlejší čas a v této sezoně bude opět nejlepší sjezdařkou své kategorie.
Aničko, jak se těšíte na svoji druhou paralympiádu?

Těším se moc. Už jenom na samotnou atmosféru, na paralympijské dění. Těším se také kvůli lyžování. Whistler je krásné lyžařské středisko.


Ve Whistleru jste loni absolvovala závody Světového poháru. Jak jste si tam vedla a jak vám trať sedí?

Ve sjezdu jsme byly na druhém místě. V super-G jsem upadla. Je to náročná trať, hlavně pro zrakově postižené. Má totiž spoustu odkloněných pasáží a zlomů, za kterými se trasér ztratí. A když nevidím traséra, tak se mi těžko jede.


Máte za sebou dobré výsledky, když o vás ale lidé kolem říkají, že z Vancouveru přivezete medaili, nijak zvlášť se na to netváříte...

Záleží totiž na hodně okolnostech. U mě je to často buď, anebo. Polovinu závodů dokončím, druhou polovinu nedojedu. Není to kvůli pádu, ale protože se mi trasérka ztratí ze zorného úhlu.


Je 50procentní úspěšnost dojezdu u zrakově postižených lyžařů běžná?

Bohužel to není běžné. Mám pocit, že jediný, kdo s tím má problémy, jsem já. Svědčí to o tom, že lyžování se k mé zrakové vadě hodí nejméně. Potřebujete alespoň částečnou orientaci a já mám zorné pole hodně zúžené. Když se zapráší za lyžemi trasérky Míši, tak se všechno, co vidím, schová v bílém sněhu a nevidím nic.


Jde to vůbec nějak natrénovat?

Nejde. Je to věc, s kterou člověk nic neudělá. Záleží na počasí, je strašně moc okolností, které závod mohou ovlivnit.


S jakým očekáváním tedy na paralympiádu jedete?

Jedu si hlavně závody užít. Chtěla bych zajet tak, abych v cíli měla supr pocit ze své jízdy. Pokud soupeřky budou lepší, budu jim to přát. A pokud získám nějakou medaili, budu moc šťastná.


Jak se těšíte do paralympijské vesnice?

Jsem hlavně zvědavá, kde to tam bude. Pravděpodobně v takových domečkách přímo u cíle trati, i to by mohlo být zajímavé.


Chcete startovat ve všech alpských disciplínách, takže volného času asi moc nebude. Přesto, co plánujete na volné dny?

Vydatný odpočinek. Teď toho mám docela hodně. Je zkouškové období, takže honím zkoušky. Do toho jsou závody. Těším se na ty volné dny i z hlediska odpočinku. A byla bych strašně ráda, kdyby mi vyšlo, že bych mohla jet zafandit našim hokejistům do Vancouveru.


Jak vycházíte se svou trasérkou Míšou Hubačovou? Je o deset let starší, není takový věkový rozdíl problémem třeba v tom, že si nemáte co říct?

To vůbec ne. Problém to není. S Míšou vycházím perfektně, rozumíme si. Je to skvělý člověk.


Jak spolu trávíte čas, když máte po závodech?

Já se většinou učím. A když se nemusím učit, tak jdeme do bazénu a relaxujeme. Jinak mě ale cestování po závodech vůbec nebaví. Je to strašně náročné a asi je to pro mě na celém sportu to nejhorší.


Co je pro vás jako pro vrcholového sportovce největší problém?

Velkým problémem jsou finance a taková ta organizace sportu. Když člověk v zahraničí vidí, jak profesionálně ostatní týmy fungují, a když to srovná s tím, jak to tady lepíme na koleni, tak je to smutné.


Kromě lyžování studujete také žurnalistiku na vysoké škole. Jak to zvládáte?

Špatně. Je to pro mě nejtěžších 14 dní (pozn. autora – rozhovor vznikal v polovině února). Zbývají mi tři zkoušky a uvidíme, jak to dopadne.
 

 

Proč jste se rozhodla zrovna pro žurnalistiku?

Když jsme přijeli z paralympiády v Turíně, absolvovala jsem plno rozhovorů a natáčení. Uvědomila jsem si, že by mě tahle práce bavila. A taky proto, že sport handicapovaných je málo propagovaný a málo se o něm mluví. Tak bych to chtěla změnit.

 

Splňuje studium zatím vaše očekávání?

Myslím, že ano. Jsem ráda, že jsem se tam dostala, že mohu studovat na vysoké škole a že je to škola, která mě baví. Člověk se kolikrát na obor, který ho baví, nedostane, a musí dělat něco jiného. Už jenom za to jsem ráda. Loni se mi líbilo, že jsme pořád něco dělali, pořád jsme psali. Ve druháku se zatím nic takového neděje. Máme spíš jiné předměty a vyloženě novinářská průprava není.


Změnil se od té doby nějak váš pohled na novinařinu?

V tom, že objektivita opravdu neexistuje. Člověk si vždycky musí udělat svůj názor a nemyslet si, že to, co někdo řekne v televizi, je pravda.


Jak moc těžké je pro člověka, který vidí jen čtyři stupně zorného pole, studovat?

Těžší to je. Číst a psát můžu normálně, spíš mám problém s orientací v textu. Takže mi třeba vypisování poznámek trvá strašně dlouho. Strávím nad tím víc času než ostatní. S orientací jako takovou problém nemám. Mám vodicího psa – fenku, chodí se mnou až do třídy. Spolužáci ji zbožňují, jakmile ji někdo pohladí, začne vrtět ocasem, je kamarádská.


Co ráda děláte, když máte volný čas?

Nevím, kdy jsem naposledy měla nějaký volný čas. Mým velkým koníčkem je hudba. A pak mám ráda nevšední zážitky. Skákala jsem padákem. Před známou jsem se zmínila, že by se mi to líbilo, ona mi přinesla poukaz. Skákala jsem v pátek třináctého, o to větší adrenalin to byl. Taky se zajímám o letectví a letadla. Občas se mi podaří proletět se ve větroni nebo ultralightu. A jednou bych se chtěla proletět ve stíhačce, to by bylo nejlepší.


Na vyhlášení nejlepších handicapovaných sportovců jste v přímém přenosu na flétnu doprovázela Tomáše Kluse. Jak často na ni hrajete?

Od té doby, co jsem skončila na konzervatoři, na flétnu není moc času. Ale právě při takovýchhle příležitostech se k tomu strašně ráda vracím. S takovými lidmi jako je Tomáš mě baví hrát, jeho písničky jsou mi blízké.


Jaké jsou vaše plány do budoucna? Čemu byste se chtěla věnovat nejvíc – sportu, novinařině nebo muzice?

Nerada plánuji. Život vždy přinese něco, co má přinést. Uvidíme...

 

Jan Kalenský

 
HANDISPORT.CZ, Powered by Joomla! and designed by SiteGround web hosting