Úvodní stránka Rozhovor s... Nejlepší sportovec Handisportu 2006 Jiří Bouška zažil na jihoafrických silnicích spoustu dobrodružství i dřiny
Nejlepší sportovec Handisportu 2006 Jiří Bouška zažil na jihoafrických silnicích spoustu dobrodružství i dřiny PDF Tisk Email
ostatní - Rozhovor s...
Redakce: Alice Tejkalová   
Neděle, 01 Červenec 2007 16:51
Cyklistu Jiřího Boušku jste si letos v lednu zvolili nejlepším sportovcem Handisportu za rok 2006. Kromě toho trojnásobný mistr světa ze švýcarského Aiglu zvítězil také v anketách Paralympionik roku a Nejlepší sportovec Spastic Handicapu. S Jirkou jsme se sešli na rozhovor na velodromu Na Třebešíně jedno horké odpoledne na přelomu května a června. Laskavý dobrý duch cyklistiky spastiků Milan Pacner nás odtud dopravil na náměstí Jiřího z Poděbrad, kde jsme s Jirkou nad malinovkou probírali, co je nového. O čtrnáct dní později jsem Jirkovi zoufale volala, abych se mu stokrát omluvila, protože jsem si poprvé v životě nějaký rozhovor přemazala jiným. Smál se a ochotně slíbil reprízu. Nakonec byla skvělá, ale mailová, protože Jirku přepadla viróza a před mým odjezdem do Ameriky jsme se už nezvládli sejít. Ještě jednou díky!

Máš za sebou skvělou sezónu – 3x ses stal mistrem světa, 3x jsi byl vyhlášený v anketě o nejlepšího sportovce. Jde to vůbec zopakovat?

Sezóna to byla jistě velmi úspěšná, měl jsem dobrou formu a stálo při mně štěstí, taková konstelace není každý den. Obhajoba je vždycky těžká a můj odhad je takový, že tohle už se zopakovat nedá.
 
Co bys vzkázal fanouškům z řad čtenářů Handisportu, kteří tě zvolili nejlepším sportovcem roku 2006?

Moc si toho vážím. Je to upřímné ocenění mého úsilí, které jsem do sportu vložil, protože anketa byla dobrovolná a pro širokou veřejnost.

Jak vypadala tvoje zimní příprava?

Zimní příprava byla skvělá. Byl jsem na dvouměsíčním soustředění u známých v Jihoafrické republice. Bylo to něco nového, prostě každodenní dřina okořeněná spoustou skvělých zážitků. V březnu jsem absolvoval ve Španělsku další velmi náročné, tentokrát třítýdenní soustředění s týmovým kolegou Lubošem Jirkou.

Kdo tě vlastně pozval do Jihoafrické republiky?

Jel jsem tam po domluvě s místními závodníky. Chtěl jsem změnit stereotyp zimní přípravy. Na oplátku jsem je pozval do ČR. Bohužel Jaco Nell, který mi poskytl skvělé sportovní zázemí v malém městečku Beaufort West asi 450 km severně od Kapského města, teď nemůže ze zdravotních důvodů přijet. Ale doufám že přijede za rok a budeš s ním moct udělat rozhovor, jak se mu u nás libí.

Jak vypadá takový trénink v Jihoafrické republice?

Silniční síť tam není tak hustá jako u nás. Dobré ale je, že tam mají žlutou čáru a za ní je asi metrový prostor od krajnice, ve kterém se nechá relativně bezpečně jet. V Beaufort West jsou tři silnice, vesměs se trénuje stylem tam a zpět. Problém je v tom, že na jednu silnici se nesmí v sobotu a v neděli, protože tam jezdí šílení taxikáři na pravidelných linkách. Mají svá vozidla v žalostném stavu - špatné brzdy, žádná světla a jeden dokonce jezdil bez volantu! Problém druhé silnice byl v tom, že ráno jsme pravidelně vyjeli proti větru, a když jsme se po 70 kilometrech otočili, otočil se s námi i vítr. Ta třetí silnice byla slušná a místními cyklisty a posléze i mnou oblíbená. Dobrý profil, dobrý vítr, možnost odbočky na desetikilometrový kopec. Podstatné také bylo, že uprostřed trasy byla farma, kde se nechalo koupit pití, které prodávala půvabná majitelka farmy. Každý se tam zastavoval popovídat si s ní. Pitný režim tam rozhodně nikdo nepodceňoval.

Zažil jsi kromě taxikáře bez volantu ještě něco kuriózního?

Jelikož moje kolo přišlo až 12 dní po mém příletu, byl jsem nucen půjčit si vybavení od Jaca. Jediné, co pro mě neměl, byla přilba, a ta je tam povinná. Rozhodl jsem se zariskovat a vyjíždět bez ní. Ve skupině to bylo dobré, to mě policejní hlídka vždycky přehlédla. Ovšem když jsem třetí den vyjel sám, a co pět kilometrů mě míjela policejní hlídka padesátikilometrovou rychlostí a zkoumavým pohledem si mě prohlížela, byl jsem z toho nesvůj. Kupodivu mě nezastavili a dojel jsem až domů. Tam jsem to vyprávěl Jacovi, který se začal smát a řekl mi, že je to v pořádku. Řekl prý hlídce, že jsem tam nový, a ať mě na prvním tréninku pohlídají, aby se mi nic nestalo. Kouzlo maloměsta.

Jihoafrická republika má za sebou dlouhá léta apartheidu, teď se tam často bojí nečernošští obyvatelé. Zažil jsi ty sám něco negativního?

Je to tak. Mluví se tam o rasismu naruby, kdy jsou nečernošští obyvatelé utlačovaní černošskými. Není to tak dramatické, ale je to pravda. Člověk musí vědět, jak se chovat, a co říkat, a pak nemá problémy. Byl jsem svými hostiteli náležitě proškolen, proto jsem se nikdy nedostal do problémů. Nebylo mi třeba doporučeno jezdit vlakem, respektive mi to spíš bylo zakázáno, s odůvodněním, že vlak je dopravní prostředek černochů a mohl bych přijít k úrazu.
 
Jaké jsou tvoje celkové dojmy z Jihoafrické republiky?

Zajímavá země, která nabízí spoustu protikladů, přírodních krás a pohostinných lidí. Odvezl jsem si z Beaufort Wes velké přátelství s Jacem a jeho rodinou, určitě se tam jednou vrátím. Ne kvůli sportu, ale kvůli lidem, které jsem tam potkal.

Jak vypadalo to další, reprezentační soustředění?

Další soustředění bylo v březnu ve Španělské Veře. Konalo se pod záštitou Spastic Handicapu a Petra Pípala, který nám zajistil ubytování a přispěl na něj. Výprava se skládala z Davida Vondráčka z divize 3, „dvojkaře“ Josefa Winklera, dvou „čtyřkařů“ - mě a Luboše Jirky a našeho řidiče, mechanika a kuchaře v jedné osobě Františka Frolíka. Vytvořili jsme dvě skupiny. Ta výkonnější, tedy Luboš a já, trénovala jednofázově pět až šest hodin denně, převážně v kopcích. Pepa Winkler a David Vondráček trénovali dvoufázově. Bylo to opravdu tvrdé.

Kdybys měl srovnat přípravu v minulé a letošní sezóně, jak by to dopadlo?

Mám mnohem víc prostoru na trénink než minulý rok, kdy jsem dokončoval školu. Spastic Handicap mi vytváří maximální zázemí, které je v jeho možnostech. V letošní přípravě jsem absolvoval dvojnásobný objem tréninku než v roce minulém. Jsem víc unavený a nemá to tu správnou jiskru, ale doufám, že to během roku vstřebám a příští rok na práci, kterou odvádím letos, budu moct stavět a zrychlovat tak, abych předvedl co nejlepší výkony. Bohužel jsem posledních deset dnů ležel v posteli s akutní virózou, což mi komplikuje přípravu na letošní mistrovství světa.

Jak vlastně vypadá tvůj běžný trénink?

Je to nekonečný kolotoč. Tréninky na silnici, dvakrát až třikrát týdně závodím, jednou týdně trénujeme na dráze. Je to neustálé ježdění v autě, řízení, únava…Odměnou je, když se závod nebo trénink povede. Dává to sílu a motivaci do další práce.

Stíháš něco kromě kola?

Prakticky nic. S mojí snoubenkou se snažíme chodit do divadla a do kina.

Jak jsi zatím se sebou letos spokojený?

Není to špatné. Oproti loňskému roku jsem absolvoval dvojnásobný počet závodů, tak to vstřebávám. Některé se povedly více, některé méně. Jsem velice potěšen z druhého místa na Světovém paralympijském poháru v Manchesteru. Zajel jsem si tam osobák na kilometru s pevným startem.

Jak se těšíš na srpnové mistrovství světa v Bordeaux?

Myslím, že to budou pěkné závody s velkou diváckou kulisou. Jak jsem řekl, trošku mi to teď zkomplikovala nemoc, ale těším se. Vždyť potkám kamarády z Jihoafrické republiky!

Je nějak znát ve fungování cyklistiky, ať už na mezinárodní, nebo na národní úrovni, že si postižení na valné hromadě při loňském světovém šampionátu odhlasovali spojení s nepostiženými?

Z mého pohledu moc ne. Běžný provoz je stejný jako předtím. Jediná pozitivní věc je, že lépe funguje mezinárodní kalendář závodů vyvěšený na stránkách UCI (Mezinárodní cyklistické unie, pozn. AT).

Jak to v současnosti vypadá s českou nominací na paralympiádu v Pekingu?

Nominační kritéria jsou tvrdá, ale pro každého stejná. Myslím, že Česká republika má aktuálně asi 6 cyklistických  míst a hodně dobrých cyklistů. Bude to mela. Nejjistější asi bude přivézt medaili z mistrovství světa, což ale vůbec nebude jednoduché.

Alice Tejkalová

 
HANDISPORT.CZ, Powered by Joomla! and designed by SiteGround web hosting