Úvodní stránka Hvězdy odjinud Fotbaloví hrdinové
Fotbaloví hrdinové PDF Tisk Email
ostatní - Hvězdy odjinud
Redakce: Alice Tejkalová   
Neděle, 18 Listopad 2007 11:56
Hráči mistrovství světa fotbalistů po amputaci končetin, které začalo minulou neděli v Turecku, nejsou draze placení profesionálové, ale oběti války. Sean Thomas přibližuje jejich neuvěřitelné příběhy. Pravidla jsou jednoduchá. Brankáři mohou být ti, kteří mají jen jednu ruku. Hráči ve vnějším poli mohou mít pouze jednu nohu. Penalty se střílí, když míč udeří do obráncovy berly nebo pahýlu gólmanovy ruky v pokutovém území. Branka má oproti té běžné poloviční rozměr. Taky se v této odnoži fotbalu moc nehlavičkuje.

Může to znít jako surrealistický televizní skeč, ale je to daleko závažnější. Tohle je fotbal amputářů, odkaz neuvěřitelné síly lidského ducha a síly sportu. Ještě jeden týden bude v turecké Antálii probíhat světový šampionát v tomto odvětví.

Kořeny fotbalu amputářů se datují 30 let zpátky, kdy se skupina fotbalistů ze Salvátoru zraněných v tamní občanské válce rozhodla vytvořit vlastní verzi této hry. Neviděli jediný důvod, proč by se jen proto, že ztratili končetiny při bombardování nebo kontaktu s nášlapnými minami, měli vzdát svého oblíbeného sportu. Vytvořili si tedy vlastní pravidla a začali hledat podobně smýšlející soupeře.

Od té doby se tento sport rozrostl jak co se týče rozsahu, tak i organizace. V Antálii spolu soupeří 12 národních týmů ze čtyř kontinentů. Mužstvem s nejpohnutější historií jsou bezpochyby Liberijci. Jejich země je spíš známá kvůli svým "krvavým diamantům" a brutální občanské válce než kvůli sportovní zdatnosti.

Kopali si na ulicích, které byly nedávno jejich bojištěm

Jednou z hvězd liberijského týmu je třiatřicetiletý Dennis Parker z Tubmanburgu, města diamantových dolů. V roce 1990, kdy mu bylo pouhých 16 let, byl donucen bojovat v první občanské válce za prezidenta Charlese Taylora. Tento konflikt devastoval západoafrickou zemi od roku 1989 až do roku 1996. Po třech letech bojů byl Parker zraněn při pouličních bojích v hlavním městě Libérie Monrovii. Pravou nohu měl roztříštěnou a bylo nutné ji u kolene amputovat. Přesto bojoval až do konce války a po ní začal žebrat na ulici.

"Lidé si zvykli koukat na amputáře jako na zlé lidi, jako na zvířata. Když boje v Libérii skončily, byly nás tisíce na ulicích. Byli jsme lůza, neměli kam jít, a neměl se o nás kdo postarat," přibližuje tehdejší situaci Parker. "Žádný taxík vám nezastavil, když jste byli postižení, protože taxikáři nevěděli, jestli náhodou nejste zodpovědní za vyvraždění jejich rodin. Nyní se to všechno začíná zlepšovat."

Parker se spolu se 300 dalšími válečnými amputáři v roce 2005 rozhodl něco se svým statutem dělat. Na konci roku zaútočili na sídlo strany bývalého prezidenta Taylora, který dnes žije v exilu. Amputáři sloužili během válek na různých stranách, ale všichni cítili krutou nespravedlnost. Neměli práci, důchody a samozřejmě ani některé končetiny. Část z nich byla drogově závislá na cracku nebo heroinu, který jim dávali za války velitelé, aby si udrželi jejich loajalitu. Skoro všichni byli žebráci. Celé dny trávili lelkováním kolem obchodů s potravinami a na rozích ulic.

Do této napjaté, komplikované a potenciálně násilné situace vystoupil reverend Robert Karloh, přátelský, usměvavý, zavalitý svatodušní farář. Karloh zaznamenal terapeutickou funkci fotbalu amputářů v sousední Sieře Leone, kde pracoval jako zástupce ředitele pro odzbrojování. Jednoho dne spatřil zraněné vojáky, jak si kopou s míčem na ulici, která byla ještě nedávno jejich bojištěm. Když zjistil, že hra může pomoct ostatním, přidal se k Africkému hnutí fotbalu amputářů.

V sídle strany exprezidenta Taylora v Monrovii přesvědčil protestující, aby opustili budovu a zkusili změnit své životy prostřednictvím sportu. Hladový, podezřívavý a bojechtivý, jak sám sebe popisuje, byl Parker hodně špatný rekrut. Ale Karloh ho okouzlil a povzbudil k vytvoření Liberijské sportovní asociace amputářů a Lasa klubu, jednoho ze šesti v liberijské lize, ve které hraje více než 150 fotbalistů.

Dříve po sobě stříleli, dnes spolu hrají fotbal

Parker je dnes opravdový fotbalový hrdina, pravidelný reprezentant v národním družstvu. "Našli jsme fotbal, a ten nám umožnil se znovu narodit," říká. Kouká se přes hřiště na to, jak se jeho tým rozcvičuje, někteří se opírají o berle, jiní běhají stejně rychle jako mnoho "dvounohých" hráčů. "Fotbal mi pomohl dostat se na místa, o kterých jsem nikdy ani nesnil. Viděl jsem Freetown v Sieře Leone, byl jsem v Evropě, dokonce v Rusku. Když jdu dneska po ulici, lidé mě poznávají. Jsme schopni zase normálně žít."

První zápas Lasy byla porážka. Ale pak se Libérie kvalifikovala na první Celoafrický fotbalový šampionát amputářů, který se uskutečnil loni v únoru ve Freetownu. A na něm se Liberijci probili až do nervy drásajícího finále, ve kterém prohráli 3:4 s Ghanou, jejíž hráč Collins Gyamfi byl vyhlášen nejlepším střelcem turnaje. "Bob Jones" Kamara ze Sierry Leone byl zvolen nejlepším hráčem šampionátu. Nicméně skvělý výkon Libérie přiměl americkou vládu k darování 30 000 amerických dolarů (zhruba 600 000 Kč) na podporu liberijského fotbalu amputářů.

Parker a jeho spoluhráči z národního týmu po relativním triumfu zjistili, že jejich snaha a vítězství jim pomohly získat si ve svojí zemi respekt. Jak dodává Robert Karloh, rachot AK-47 byl překonán řevem fotbalového stadionu.

Pro kněze sahají výhody fotbalu amputářů daleko za hranice hřiště. Popularita hráčů není dobrá jen pro ně jako jednotlivce, ale je také důležitým prvkem národního usmiřování. "Mezi lidmi je tendence zavrhovat muže, kteří bojovali v občanských válkách. Ale teď se na ně chodí dívat, jak hrají fotbal, a povzbuzují je. Je v tom zpráva: 'Prominuli jsme vám.' Je to forma léčení, chcete-li."

Mezi "neduhy", které jsou léčeny sportem, patří rozdíly mezi bývalými soupeři. "Máme tady lidi, kteří se navzájem stříleli, a nyní hrají v jednom týmu," vysvětluje reverend.

Liberijský sen: od žebrání na mistrovství světa

A nyní je Libérie na největší ze všech sportovních událostí ve fotbale amputářů: na mistrovství světa v Turecku. Týmy, které se kvalifikovaly do Antálie, jsou dobře financovaná družstva třeba z Francie nebo Anglie, ale také ze zemí třetího světa. Evropské týmy mají lékařské zázemí, trenéry i speciální soupravy.

Amputáři jsou jen jednou ze šesti skupin handicapovaných, které pořádají své mezinárodní fotbalové turnaje. Kromě nich hrají nejpopulárnější sport na světě také lidé s poruchou centrální nervové soustavy (spastici), zrakově postižení, sluchově handicapovaní, slepí a mentálně postižení. Všichni sdílejí stejnou snahu a stejného ducha, říká Jeff Davis, národní manažer pro rozvoj fotbalu handicapovaných na Soho Square v Londýně. "Když jsme v roce 1998 s těmito šampionáty začali, naše hlavní snaha byla dát každému možnost naplnit svůj potenciál. To může být třeba hrát na regionální úrovni, ale třeba taky na mezinárodní. Hlavní idea je vytvořit hierarchii a síť oddílů," vyvětluje Davis. "Vezměte si to z jiné stránky. Na začátku je hlavním cílem hráčů kopat do balónu. Ale stejně jako u jakýchkoliv jiných sportovců se z toho ve chvíli, kdy se zlepší, stává skutečná soutěž. A hráči chtějí být tak nejlepší, jak jen to jde. A to neznamená nic jiného, než hrát na světovém šampionátu, a je lhostejné, jestli jste Wayne Rooney, Christiano Ronaldo nebo chudý kluk z Freetownu zraněný ve válce."

Svět v Evropě, ve kterém pracuje Jeff Davis, je hodně odlišný od toho afrického, ve kterém působí reverend Karloh. Přesto oba mluví o stejné věci. "Předtím, než jsem nastoupil k fotbalové asociaci jsem pracoval pro organizaci handicapovaných a viděl jsem, že sport může být pro tyhle lidi skutečně hodně silný. Pomáhá jim v rehabilitaci, nebo jim jen dodává další aktivitu, něco, co obohacuje jejich život. Funguje jako lék," vysvětluje Davis.

Pokud bychom měli mluvit o potenciálních vítězích mistrovství světa, favority jsou Brazilci, silná je Anglie, která skončila třetí v roce 1998 v Manchesteru na vůbec prvním světovém šampionátu ve fotbalu amputářů. Hodně dobře hodnocené jsou i týmy z východu jako Ukrajina, Uzbekistán nebo Moldávie.

Možná, že do výsledků nějak zasáhne také jeden z týmů, které mají mezi sebou ženy (fotbal amputářů se hraje bez rozdílu pohlaví). Ale pokud má být důležité pravé odhodlání, tak v tom bude hodně silná Libérie. Když Parker sklouzne z lavičky, aby se přidal ke svým spoluhráčům, těžko na něm vidět jakýkoliv handicap. Jen talent a odvahu. A ryzí radost ze sportu.

Sean Thomas, The Independent (překlad at)

 
HANDISPORT.CZ, Powered by Joomla! and designed by SiteGround web hosting