Úvodní stránka Ragby Jednou bych chtěl vést portugalský tým na mistrovství Evropy, přeje si ragbista na vozíku a úspěšný trenér Joe Soares
Jednou bych chtěl vést portugalský tým na mistrovství Evropy, přeje si ragbista na vozíku a úspěšný trenér Joe Soares PDF Tisk Email
sporty - Ragby
Redakce: Alice N. Tejkalová   
Čtvrtek, 04 Prosinec 2008 08:34

„Nesnáším porážky,“ šeptal mi se smutným úsměvem spiklenecky po prohraném finále se The North Wales Dragons Joe Soares. Chápavě jsem přikývla. Že hraju od třinácti ping pong, taky nerada prohrávám, ale zvykla jsem si, jsem si radši nechala pro sebe, byla jsem ráda, že se tváří mile. Nechtěla jsem si to před rozhovorem s člověkem, kterého jsem na základě filmu Murderball považovala za jednoho z největších raplů na světě, zbytečně rozházet. Výsledek si nyní můžete přečíst, za zvláštního člověka považuju Soarese i nadále, ovšem byl nesmírně milý a profesionální a dovede zajímavě vyprávět.
 

Musím říct, že po Murderballu jsem na vás byla hodně zvědavá, ale trochu jsem se vás i bála…
Nejste první, kdo mi tohle říká. (usmívá se) Já jsem byl vždycky sebevědomý člověk, nikdy jsem se nestyděl. Někdo tomu říká arogance, dobře, je mezi tím, řekněme, slabá hranice, já se považuju za sebevědomého. Když máte úspěch, patří to k tomu. Je příjemné cestovat po světě a v každé zemi vám někdo řekne – viděl jsem ten film, byl skvělý, moc inspirativní - a myslí to upřímně. Víc lidí mě poznává, ale to mi nevadí. Potkal jsem v Londýně člověka, který mi řekl, že koupil 32 kopií toho filmu a rozdal je své rodině a přátelům, protože to byl podle něj jeden z nejlepších filmů, který kdy viděl, ne-li nejlepší.
 

Co jste Murderballu říkal, když jste ho viděl?

Když jsem ho viděl poprvé, nebyl jsem příliš spokojen s tím, jak jsem byl zobrazen – jako americký vyvrhel, zrádce, který šel do Kanady a Státy porazil. Ale pak jsem si uvědomil, že se prostě nemůžete zavděčit všem na světě. Navíc je to Hollywood, vyberou si prostě to, co se jim zrovna hodí, měli natočených přes 200 hodin materiálu. A asi jste si taky všimla, jak se změnila moje image na pozitivní od chvíle, kdy jsem dostal infarkt. Jsem pořád Američan a miluju svoji zemi, ale mám svou práci, hypotéku, kterou musím splácet, rodinu, dítě, které se teď chystá na vysokou. Druhé už je dospělé, je mu 26 a je úspěšné. Pro svou rodinu udělám cokoliv.
 

Jak se film líbil vaší rodině? Z mého pohledu v něm bylo dost osobních momentů. Nevadilo jim to?

Mé rodině se film líbil, protože se díky němu také stali známými. Někam přijdou a lidé se jich hned ptají: „Váš manžel, nebo váš táta, je Joe, ne?“ V Americe měl Murderball velkou publicitu a všude nás do dneška poznávají, na každé cestě, letišti… 95 % reakcí je pozitivních. Jistě, pak je tu ještě těch zbývajících 5 %, ale tak to prostě je.
 

Dostal jste po premiéře, nebo po nominaci Murderballu na Oscara nějaké další nabídky?

Nabídli mi show na ABC, mělo se to jmenovat Fitness for Kids a měl jsem v ní vystupovat se Shaquillem O’Nealem, ale bylo třeba to točit půl roku v kuse, každý týden čtyři dny, no a na to nemám čas, i když nabízeli dobré peníze. Jenže pro mě to momentálně není nejdůležitější. Ale jednou by mě to moc bavilo.
 

Proslavil jste se díky filmu o ragby, kdy jste ho začal hrát?

V roce 1989. Do té doby jsem hrál basketbal, a jednou za mnou přišel jeden trenér ragby a říká:  „Co kdybys zkusil spíš kvadruragby?“ A když prý projdu klasifikací a budu trénovat, vezmou mě na turnaj do Dallasu. Nejsem kvadruplegik, měl jsem infekční obrnu, takže jsem byl celkem zvědavý, ale klasifikací jsem prošel a od té doby hraju.
 

Čím to bylo, že vás ragby začalo bavit tak, že jste kvůli němu opustil basketbal?

V basketbalu jsem jednobodový, nejslabší hráč, a i když můžu střílet, a jednou jsem dokonce rozhodl zápas, ve kterém jsme porazili tým, se kterým jsme předtím tři roky nevyhráli, pořád jsem jen jednička. A to je hodně málo. No a v ragby jsem se stal okamžitě skvělým hráčem, protože tam naopak patřím k silnějším, navíc jsem do něj přenesl zkušenosti z basketu. Díky ragby jsem se ze dna ocitl na vrcholu.
 

Co považujete za svůj největší hráčský úspěch?

Můj největší úspěch, ještě dokud jsem aktivně hrál, byl, když jsme s týmem vyhráli třikrát za sebou americkou ligu, nejlepší soutěž na světě. Nebyli jsme poraženi v 93 zápasech v řadě! Vyhráli jsme tehdy taky tři ze čtyř šampionátů. Vítězství na paralympiádě se od nás čekalo, protože Státy tehdy prostě byly nejlepší, ale být nejlepší v Americe, tři roky za sebou, to se počítá.
 

Strávila jsem v Americe skoro dva měsíce a nemohla jsem nepostřehnout, jak jsou lidé na svoji národnost hrdí. Jak jste se cítil, když jste odešel trénovat nejvýznamnějšího rivala – Kanaďany?

Bylo to zvláštní, protože Kanaďané byli vždycky náš největší soupeř, ale na druhou stranu to bylo celkem lehké, protože jsem měl pocit, že americký tým mi ublížil, že jsem měl jet do Sydney. Takže jsem to bral tak, že oni si začali a já jim jen oplácím, když jdu do Kanady. A pak bylo opravdu skvělé ten americký stroj rozbít. Oni opravdu byli stroj, stroj na vítězství, nečekali, že by je někdo mohl porazit, a my nad nimi dvakrát vyhráli na světovém šampionátu ve Švédsku. Kanadský tým byl nejlepší na světě, víc se mi jako trenérovi nemohlo povést.
 

Od Kanady jste pak odešel a začal trénovat Velkou Británii. Pod Vaším vedením se stali loni mistry Evropy. Rozumím tomu, že jste je trénoval, mluví anglicky jako vy, ale co Polsko, které vedete teď? Všimla jsem si, že vám jeden z hráčů tlumočí, to musí být obtížné.

Máte pravdu, je to velká výzva a někdy tak trochu technický problém. Původně jsem po angažmá v Británii už nechtěl být hlavní kouč. Chtěl jsem být spíš takový technický poradce pro tři čtyři národní týmy, ale Poláci byli neúnavní, pořád mi volali: „Měl bys uzavřít tu smlouvu, chceme tě, potřebujeme tě, no tak, kouči, máš rád polské jídlo, máme tu krásná děvčata, na která můžeš koukat, bla bla bla.“ A k tomu je tam hodně talentovaných hráčů, kteří svého nadání neumějí správně využívat. Tak jsem se prostě rozhodl. Chci s nimi zůstat minimálně rok. Do října, do evropského šampionátu, no a pak uvidíme, co bude dál.
 

Jak často do Polska létáte a kolik času s týmem trávíte?

Tohle je první Díkůvzdání, a víte, jak důležitý tenhle svátek pro nás Američany je, co nejsem doma. Chci jít klukům příkladem, a ukázat jim, že je třeba pokládat oběti, abyste dokázali vyhrát turnaj. Už jsem s nimi druhý měsíc. Věřím v ně, jinak bych tu nebyl.
 

Máte ještě nějaký nesplněný ragbyový sen?

Mám. Narodil jsem se v Portugalsku, jsem Portugalec, a jednou bych se tam chtěl vrátit, začít tam s ragby na vozíku a jednoho dne je vést na evropský šampionát. To je můj sen.

 

Alice Tejkalová

 
HANDISPORT.CZ, Powered by Joomla! and designed by SiteGround web hosting