Úvodní stránka Rozhovor s... „Když mě někdo vysadí na ramena zdá se mi to jako obrovská výška,“ říká s nadsázkou jeden z nejznámějších handicapovaných sportovců Zdeněk Krupička
„Když mě někdo vysadí na ramena zdá se mi to jako obrovská výška,“ říká s nadsázkou jeden z nejznámějších handicapovaných sportovců Zdeněk Krupička PDF Tisk Email
ostatní - Rozhovor s...
Redakce: Alice N. Tejkalová   
Úterý, 23 Prosinec 2008 13:43
Zdeněk Krupička (28) se narodil s rozštěpem páteře. Nikdy nepoznal, jaké je to chodit. Přesto je nejlepším sledge hokejistou u nás, hraje i florbal a společně s kamarády pořádají adrenalinové sporty pro tělesně postižené. I proto pro něj tento rozhovor nebyl první.
Připadáte si jako celebrita?
Místy ano. Souvisí to hlavně se zájmem médií. Rozhovory, články do novin a časopisů. A co se týče televize, tak…ne, že by mě to otravovalo, ale je toho hodně.

 
Se zájmem médií souvisela i akce Sidecar Ride 2008. Jaký máte z cesty do Maroka největší zážitek?
To byl nápad Radka Krieglera, který se svým motoklubem chtěl vzít vozíčkáře na výlet. Pro mě to bylo úplně super, protože jsem poznal nový kontinent. S hokejem jsem byl už v Americe, jezdil jsem i po Evropě, ale v Africe jsem byl poprvé. A jízda na sajdkáře byla super – poznal jsem nový stroj, a i když jsem ho neřídil, tak to byl zážitek.

Proč jste ho neřídil?
Protože stroj musí být homologovaný, abychom získali papíry, když jsme na vozíku od narození. V jiných zemích to není problém, takže se snažíme sajdkáry upravit, abychom mohli legálně jezdit i v Česku.
 
Bude Sidecar Ride pokračovat?
Určitě bude. Pro děti z Jedličkova ústavu se bude organizovat několik akcí. Já osobně bych si chtěl sajdkáru koupit.
 
Další bláznivé kousky jsou spojeny se sdružením Adrenalin bez bariér. Jaký z adrenalinových sportů vás baví nejvíc?
Baví mě snad úplně všechno. Ale největší zážitek byl tandemový seskok padákem ze 4 000 metrů. Ještě bych si rád zkusil skok z větší výšky, aby byl volný pád delší. Pak samozřejmě jezdíme na čtyřkolkách, kde se vyřádíme. Často i na hranici bezpečnosti.

A rafty?
Tak to už je takový sraz. Partička, taková trochu i kalba. (smích) To k vodě patří.

Slyšel jsem, že máte i nějakou novinku.
Ano a hrozně mě baví. Bohužel je potřeba vítr a taky je na to teď zima. Jmenuje se to blokart, což je něco jako windsurfing na suchu. Jezdíme v Letňanech a na Bílé hoře.

Kromě výše zmíněného hrajete florbal a hokej. Co je náročnější?
Hokej.

Jak často trénujete?
Jednou týdně. Hokejové tréninky jsou ve čtvrtek, ale záleží na tom, jak nám na Spartě dají led. Florbal je také jednou týdně. Ale jsem v obou sportech v reprezentaci, kde mám navíc ještě soustředění.

Půjde podle vás popularita sledge hokeje nahoru? Když jsem byl na ligovém utkání, na tribunách nebyl nikdo.
Já si myslím, že ano. Hlavně v médiích se objevuje náš sport víc a víc. Ale je pravda, že spousta lidí se bojí přijít podívat. V cizině chodí lidí hodně.

Nesouvisí to s tvrdostí sportu?
Je to možné, Máme ocelové konstrukce, takže ke zranění dojít může. Vypadá to, že je ten sport nebezpečný. Ale je i není. Člověk má v sobě tu opatrnost, ale někdy se lidi chovaj jako blázni. Třeba tě píchaj holí. To se pak semele i bitka. Kvůli tomu mám problém dostat ke sledge hokeji i kluky z florbalu.

Co považujete za největší úspěch ve sportu?
Za velký úspěch považuji druhé místo na mistrovství světa v USA, i když to byla „malá“ skupina. Pak stejné umístění na Evropě. Ve florbalu to byl prémiový titul s Tatranem v roce 2005 a ve sledge hokeji se mi to samé povedlo se Spartou. Když jsem ji založil, tak jsme dvakrát po sobě skončili na prvním místě.

V jednom z článků jste se zmínil, že jste zkoušel chodit o berlích, ale protože se dostanete všude, tak jezdíte na vozíku. Není problém s bezbariérovým přístupem? Dostanete se skutečně všude?
Když chci, tak se opravdu dostanu všude. Stačí otevřít pusu a požádat lidi. Po pěti letech jsem zase začal jezdit metrem a místo, abych čekal na plošinu, tak raději řeknu někomu, aby mě snesl. Dostal jsem se takhle až do nejvyšších pater Eiffelovky.

Asi se mnou budete souhlasit, že lidé mají tendenci směšovat tělesné a mentální postižení.Setkal jste se s tím?
Určitě. Zejména při žádání o zaměstnání. Nejdřív si zaměstnavatel myslí, že lidé na vozíku jsou i mentálně postižení. Zpětně si uvědomí opak a začne se omlouvat. Říká: „S váma se dá úplně normálně mluvit, já jsem myslel a bla bla.“

Je lehčí se vyrovnat s postižením, když se s ním člověk narodí?
Stoprocentně. Já jsem například nikdy nepoznal, jaké je to chodit. Mě když někdo zvedne na ramena, tak je to pro mě obrovská výška. (smích) Na florbale se potkávám s klukama, co jsou tři měsíce po úraze. Pro ně je to těžké. Ale já se s tím vyrovnal.

Kdo vám v tom nejvíc pomohl?
Neřekl bych, že mi pomohli se s tím vyrovnat, ale pomohli připravit se do života. Vyrůstal jsem v Jedličkově ústavu, kde jsem měl vychovatele – Lucku Chaloupkovou a Radka Sovu – kteří mě naučili samostatnosti. Už od první třídy až do 18 let mě učili běžné věci – čistit si zuby, prát, na kroužcích i vařit. I když jsem byl velkej raubíř - vzpomíná na mě i pan ředitel - tak si mě brali i domů a byli jsme taková rodinka.

Takže jste ani nikomu svůj handicap nedával za vinu?
Dával, protože jsem se dozvěděl, jak se to stalo. Páni doktoři dělali, co neměli. Ale už si s klukama děláme srandu, že kdyby mě někdo rozchodil, tak budu naštvanej. Díky tomu jsem vlastně – jak jsme na začátku říkali – celebrita, jezdím po světě, sportuju.

Mluvili jsme o tom, že jste svým způsobem celebrita. Myslíte si, že jste i vzor?
Hodně se s tím setkávám v Jedličkově ústavu, kde mám přednášky. Chodí za mnou děti, často si ani nepamatuji jejich jméno, a říkají, že by chtěly mít svaly jako Krupička. A jiné lidi možná inspiruji i jízdou na sajdkáře a dalšími věcmi, které dělám.

Michael Bereň
 
HANDISPORT.CZ, Powered by Joomla! and designed by SiteGround web hosting