Úvodní stránka Rozhovor s... Sjezdařka Tereza Kmochová by ráda jela na olympiádu ve Vancouveru
Sjezdařka Tereza Kmochová by ráda jela na olympiádu ve Vancouveru PDF Tisk Email
ostatní - Rozhovor s...
Redakce: Adéla   
Neděle, 18 Únor 2007 12:01
Je příjemné dělat rozhovor s někým, jako je šestnáctiletá neslyšící lyžařka Tereza Kmochová. Pětinásobná medailistka z nedávno skončené deaflympiády v Salt Lake City ještě příliš interview nedávala, takže je přirozená, nezahlcuje novináře frázemi, nekalkuluje se svým mediálním obrazem. Ještě nikdy jsem ji neviděla živě závodit. Když jsem nad ní před rozhovorem přemýšlela, prohlížela jsem si na tiskovce její živou a usměvavou tvář, korálky kolem krku, mikinu s kapucou a volné džíny a spojovala si to všechno s pověstným talentem a výbušností. Takový Bode Miller, napadlo mě a musela jsem se usmát. Když jsem se pak připojila k hloučku novinářů, kteří Terezu a její maminku a trenérku Kateřinu Prokšovou zpovídali, Václav Procházka z Práva se závodnice zeptal na její vzor. Hádejte, koho odpověděla.

Jsi spokojená s výsledkem deaflympiády?
T. K.: S deaflympiádou jsem spokojená, dala jsem si jako cíl čtyři medaile, to jsem splnila a ještě k tomu jsem jednu přidala.


Jaké jsou tvoje další cíle?
T. K.: Ráda bych se prosadila do evropského, a pak i světového poháru slyšících, a pokud to vyjde, chtěla bych závodit na olympiádě ve Vancouveru v roce 2010, nebo třeba i později - 2014, 2018.

Máš nějaký závodní vzor?
T. K.: Mám. Marlies Schild ve slalomu - má dobrou techniku. Pak Anja Pärson na obřák a ostatní disciplíny, a hlavně je to Bode Miller.

Proč zrovna Bode Miller?
T. K.: To je těžká otázka. Bode Miller je hrozně šikovný a jezdí jako magor, je to osobnost, vyčnívá ze společnosti, má ty svoje hlášky, je rebel.

Chtěla bys být taky taková?
T. K.: To ne, ale líbí se mi to. K němu se to hrozně hodí. (usmívá se)

Působíš hodně impulzivně a bezprostředně. Je právě to při závodech výhoda?
T. K.: Já jsem při závodech agresivní, impulzivní a vyhecuju se, abych jela co nejlíp, je to trošku výhoda.

A musíš se někdy i krotit?
T. K.: Krotit při závodech se nejde. Když jede člověk 200, tak je čas se začít trochu krotit. (usmívá se)

A při tréninku? Prý býváš vzteklá…
T. K.: Někdy jsem nepříčená, ale záleží to na tom, jak všechno probíhá. Ale je to lepší než dřív. Trochu jsem se uklidnila. Dřív jsem házela hůlkama, strašně nadávala, teď už jenom nadávám. (trochu provinile se usmívá)

A snažíš se třeba víc ovládat, abys nebyla protivná na rodiče?
T. K.: No s tátou se občas pohádáme po závodě, třeba teď po super G na deaflympiádě, to radši ani nebudu vykládat… Ale pak je to dobrý, vzduch je čistej. A na mámu se občas vztekám, ale taky je to jen kvůli lyžování.

Stihla jsi jako juniorská reprezentantka mezi slyšícími sledovat mistrovství světa nepostižených?
T. K.: Mistrovství světa jsem během deaflympiády nestíhala sledovat, ale měla jsem v Americe internet, tak jsem četla zprávy, a když jsme přiletěli, viděli jsme v televizi na letišti závěr super G, který vyhrála Anja Pärson.

Jaká je míra tvého handicapu? Kolik slyšíš a neslyšíš, a jaké to je pro závodnici i pro trenérku chystat se s tím na lyžařské závody?
T. K.: Neslyším od narození, moje ztráta sluchu je stoprocentní, oboustranná. Neomezuje mě to při závodění ani při tréninku, jen třeba když jedu na kole, tak za sebou neslyším auto. Jinak s tím ale nemám problém.
K. P.: S těmi sluchadly, která Tereza má, a která jí velmi pomáhají, protože díky nim může až neuvěřitelně využít ty zbytečky sluchu, které má, aspoň něco slyší, ale fungují jen na omezenou vzdálenost. Takže třeba zvuky přicházející zezadu Tereza vůbec neslyší a prostorová orientace je zhoršená. Navíc musí odezírat. To je věc, která ztěžuje komunikaci. Musí pozorně sledovat ústa mluvčího. Takže já jsem vycvičená, že si musím dávat pozor na skládání vět, aby dávaly smysl, musím zřetelně artikulovat a musíme vždycky komunikovat čelem k sobě. Při závodech spolu nemůžeme mluvit přes vysílačku, což slyšící sportovci běžně můžou. Vždycky musí být poblíž někdo, kdo Tereze přetlumočí, co se ve vysílačce sděluje. Také když se trénuje na trati a ta není celá přehledná, tak se každý závodník dotazuje trenéra, jestli je trať volná, jestli může jet. V tuhle chvíli se Tereza sice může ohlásit, ale už nerozumí tomu ,ne, nejezdi, je tam něco, je to nebezpečné!´ To je trochu problém. Občas jezdíme bez toho a je to riskantní, proto se snažíme, když je jen trochu čas, s ní na startu být a říct jí, co a jak.

Tereza má velmi odvážné cíle. To jste jí vštěpovali odmalička vy?
K. P.: To má v sobě, my jsme jí nikdy nenutili, to se tak vyvinulo. Žijeme v Harrachově pod sjezdovkou, kde jsme vlastně začínali, a stále se tam snažíme držet, i když pochopitelně Harrachov je malý a nemůžeme se srovnat s Alpami. Ale harrachovský areál nám vždy velmi vychází vstříc a nechává nás trénovat, kdykoliv to podmínky dovolí. Také nás podporují například různým materiálem. Všechno to tak nějak vyplynulo. Bydlíme pod sjezdovkou, máme to blízko, lyžování nás odjakživa bavilo, já jsem také z lyžařské rodiny, a tím pádem jsme si našli zábavu přímo za domem. (směje se)

Je nějaký rozdíl mezi závody handicapovaných a nepostižených? Je třeba mezi slyšícími větší řevnivost?
T. K.: Neslyšící závody mají hrozně přátelskou atmosféru, protože neslyšící lidi jsou strašně milí, jsou v pohodě, nemají problém. Na slyšících závodech je velká rivalita, každý jede, aby byl co nejlepší, ostatní vnímá jen jako konkurenty.

Jak se s tím rozdílem vyrovnáváš?
T. K.: Neslyšící závody jezdím úplně stejně jako ty závody se slyšícími. Co nejlíp umím a co nejrychleji. Nedělám žádné rozdíly.

Kdy vás napadlo, že byste mohli jezdit závody neslyšících, když jste pořád závodili se slyšícími?
K. P.: Loni. Minulou sezónu poprvé, protože Tereza loni přešla do juniorské kategorie a tím pádem se zařadila do světa dospělých. Rok předtím byla ještě žákyně, takže jsme se o to ani moc nezajímali, říkali jsme si, že je ještě moc mladá, že závody neslyšících jezdí jen dospělí. Ale bylo to jen z nedostatku informací. Vloni jsme se začali zajímat, jak to chodí, zaregistrovali jsme se a začali jezdit DeafAlpen Cup. Byli jsme na závodech v Kanadě a Rakousku, vynechali jsme závody ve Slovinsku. Nicméně v celkovém hodnocení Tereza skončila druhá, a tím pádem se nominovala na letošní deaflympiádu.

Překvapilo vás osobně těch 5 medailí?
K. P.: Asi ne. (rozesměje se) Čtyři byly cíl, ale byli bychom asi trochu smutní, kdyby jich nebylo pět. Bylo to přání nás všech. (Tereza ukazuje na svůj bronz ze super G) Tady ta jedna bronzová nám trošku vadí, protože tam to bylo všechno jinak, než mělo, chyba se vloudila a stálo to Terezu příliš času. Jinak tu horní část super G a spodní jela absolutně nejlíp a bylo jasné, že by vyhrála, ale neměla dělat chybu. Ostatní dvě jely lépe. (usmívá se)

Která medaile byla nejtěžší? Který závod dal nejvíc zabrat?
T. K.: Nejtěžší byl určitě obří slalom, protože tam jsem měla velkou motivaci, ale obřák mi jde letos nejmíň, tak jsem se hodně snažila a nadřela.

Jak se ti líbilo v Americe?
T. K.: Bylo to v pohodě, ale nebyl vůbec čas na odpočinek. Ani chvilku jsme se nenudili. Ani jsem skoro nestihla projít žádné obchody. Ale sehnala jsem dobrou čepici, ovocné bonbóny a prstýnek. A poslala jsem pohled kamarádům.

Chodíš do gymnázia v Tanvaldu, jak to je se školou? Stíháš ji?
T. K.: Se školou je to docela těžké. Nastoupila jsme v září do prvního ročníku a hned od začátku mám individuální plán. Musím se snažit, ale někdy je to fakt hrozná dřina.

A už jsi tam letos byla, kromě vysvědčení?
T. K.: Byla, týden. Ale vysvědčení jsem ještě neviděla.

Lyžování má přednost?
K. P.: Nemá přednost, musíme to skloubit obojí dohromady, ale díky tomu, že škola nám vychází vstříc, tak to jde.

Do rozhovoru vstupuje Jakub Bažant: "Ony jsou skromné! Když se psaly srovnávací testy z češtiny, tak Tereza byla nejlepší ze všech!"
"To je pravda," usmívá se trochu stydlivě, trochu potěšeně Tereza.

Fandí ti spolužáci ve škole?
T. K.: Na www.spoluzaci.cz mi psali různé vzkazy, že jsem se s těma medailema nějak moc rozjela (směje se), a fandili mi. Esemesky posílali kamarádi a známí spíš našim.
K. P.: Okamžitě po vysílání nějakého příspěvku nebo vyjití zprávy začal telefon pípat a chodily gratulace, což bylo úžasné.

Takže z vašeho pohledu to byla dobrá propagace deaflympiády v České republice?
K. P.: Bylo to skvělé.
T. K.: A strašně milé.
K. P.: My jsme sami nevěděli, že je taková propagace a že to všechno takhle běží. Měli jsme z toho hroznou radost, chodila jsem s telefonem a až jsem skoro měla slzy v očích, protože to bylo dojemné.

Jaké vás čekají ještě letos závody se slyšícími?
K. P.: 17. února odlétáme do Španělska na EYOF, což je European Youth Olympic Festival, Evropská olympiáda mládeže. Je to pro první dva ročníky juniorů, 16 - 17 let, kde bude velká konkurence, protože lyžařky v tomhle věku jsou hodně dobré a sjede se tam celá Evropa a možná i někdo ze zámoří. Tam budeme týden a pojedeme super G, obřák a slalom. Pak uvidíme. Bude mistrovství světa juniorů a nominace ještě není hotová. Bohužel letošní zima moc nenahrávala, protože tím, že bylo málo sněhu, se řada závodů rušila a přesouvala, a na ty, které zbyly, se pak sjela skutečně velká konkurence. To je samozřejmě v pořádku, ale nikdo z českých holek si nedokázal vyjet dost bodů, aby se nominoval na mistrovství světa, takže uvidíme, jak to všechno dopadne.

Alice Tejkalová (část otázek Václav Procházka, Právo a Eva Kézrová, Radiožurnál)



 
HANDISPORT.CZ, Powered by Joomla! and designed by SiteGround web hosting