Úvodní stránka Rozhovor s... Petra Kurková: Aby člověk mohl stoupat nahoru, musí spadnout na úplné dno
Petra Kurková: Aby člověk mohl stoupat nahoru, musí spadnout na úplné dno PDF Tisk Email
ostatní - Rozhovor s...
Redakce: Adéla   
Úterý, 13 Únor 2007 12:06
Třiatřicetiletá sjezdařka Petra Kurková je mezi neslyšícími sportovci fenomén. Na třech zimních deaflympiádách po sobě se jí podařilo obhájit ve stejné disciplíně - slalomu - zlatou medaili, celkem má z deaflympijských her úctyhodných 12 cenných kovů. Z toho čtyři získala na právě skončené 16. zimní deaflympiádě v Salt Lake City. Během části našeho rozhovoru jí při každém pohybu čtyři medaile cinkaly na krku jako ozdoby na vánočním stromečku nebo karabiny na sedáku horolezce. Obtížně se jí při tom soustředilo na odpovědi, tak si je raději sundala.

Třetí deaflympiáda, třetí velký úspěch za sebou, i když menší než před osmi lety v Davosu. Jak těžké tentokrát ty hry byly?
Bylo to hodně těžké, protože obhajovat je vždycky těžší, než být na deaflympiádě poprvé.

Ty když někam jedeš, tak všichni počítají s tím, vzhledem k tomu, jak výborná závodnice jsi, že budeš mít nějakou medaili. Připouštíš si ten tlak, nebo ho nějak odbouráváš?
Momentálně si to nepřipouštím, protože je to pro sportovce velmi svazující. Řeším to tak, že se snažím maximálně zodpovědně připravit. Když to shrnu, tak vím, že pro ty čtyři medaile jsem udělala vše, co šlo, a rozhodně se nemám za co stydět.

To teda rozhodně ne. (Vážnost, se kterou Petra odpovídá na předchozí otázku, jakoby se předem bránila, mě při pohledu na čtyři medaile na jejím krku, na které bychom já a 99% lidí kolem nemohli ani pomyslet, rozesměje a mé "rozhodně ne" už se utápí ve smíchu. Petra z pohledu na medaile pochopí a smějeme se obě.)

Užila sis závody víc, když jste na nich startovaly čtyři Češky? Je příjemnější mít v ženské kategorii krajanky?
Je lepší, když je větší tým, není tam takový tlak, když jedna vypadne, protože je ještě reálná šance, že Česká republika bude stát na stupních vítězů.

V první disciplíně - sjezdu - tě poprvé porazila Tereza Kmochová. Jaký závod to byl?
Měla jsem nízké startovní číslo a v tom byl můj zřetelný handicap. Na závodech slyšících si po tréninku nasazené závodnice vybírají čísla a startují většinou vzadu. Další problém byl v tom, že sjezd se jel na dvě kola a v tom druhém jsem bohužel udělala chybu před rovinou, kdy se mi zařízla lyže a já tam ztratila cenné setiny.

Následovala kombinace a v ní zlatá medaile. Povzbudila tě?
Mě to vítězství potěšilo o to víc, že to byl premiérový závod v kombinaci na deaflympiádě a tato zlatá medaile mi do sbírky chyběla. (usměje se) A pochopitelně to bylo i takové povzbuzení do dalších závodů. Ale pro mě je, samozřejmě, cenná každá medaile.

Tys říkala, že vždycky může být hůř. Na minulé deaflympiádě ses prala s chřipkou, tady pro změnu s virózou, k tomu jsi v obřím slalomu poprvé v kariéře na velké soutěži upadla. Co sis říkala - tak už jsem si to odbyla, už si nemusím říkat: ještě jsem nikdy neupadla - a třeba se toho i bát?
Když jsem spadla, tak první myšlenka byla - už se s tím nedá nic dělat, je to sport. Brala jsem to ale s nadhledem, protože ta jízda byla velmi dobrá, jela jsem na vítězství. Samozřejmě nejsem ani první, ani poslední závodnice, které se to stalo. Nijak jinak to nevnímám, samozřejmě je smutné, že se to stalo zrovna na deaflympiádě, ale beru to tak, že aby člověk mohl jít nahoru, musí dopadnout až na dno. (usměje se)

To je výborné. Takže příští deaflympiádu zase nahoru?
Tak nějak. Třeba teď ty dvě zlaté medaile jsou o to cennější, že mě dvakrát vylosovali na doping, takže ten den byl od šesti hodin ráno do čtyř odpoledne v plném zápřahu. Vyzobala jsem si to prostě všechno. (směje se)

Jaké byly tratě?
Tratě byly velmi kvalitní, ačkoliv organizátoři zkrátili jejich původní, olympijskou délku. Já sama jsem to poznala při slalomu, kdy se mi propadla na startu hůlka, protože byl jinde, než původně, a nebyl dost pevný.

Máš nějaké mimozávodní zážitky?
Těch není mnoho, protože ten program byl opravdu nabitý, ale jeden mluví za všechny. Onemocněla jsem virózou, takže jsem vyhledala ošetření oficiálně delegované lékařky deaflympiády. Když jsem jí řekla o svých potížích, tak se mě nejdřív zeptala, jestli se léčím na astma. Když jsem řekla, že ne, tak mi doporučila, abych hodně pila, dobře spala a užívala vitamíny. A když jsem ji požádala o něco na roztažení těch nemocných průdušek, tak mi řekla, že nachlazení jsou i někteří další závodníci, ať si s tím nedělám hlavu… To jsem byla docela konsternovaná.

Jak jde sport dohromady s tvou prací?
Pracuju na kinantropologickém výzkumu na Fakultě tělesné kultury na Univerzitě Palackého v Olomouci a práce mě moc baví. Věnuju se zkoumání aplikovaných pohybových aktivit dětí s handicapem. Aktuální výzkum se zabývá žáky se sluchovým postižením. Už od dob studií mi nedělá problém skloubit sport s učením ani teď s prací. Při sportu odpočívám od zaměstnání a naopak. V mnoha případech si beru s sebou práci na lyže.

A měla jsi s sebou něco na deaflympiádě? Na odreagování?
Práci jsem si vzala, abych se rozptýlila, ale nedošlo na ni. (usmívá se)

Nepotřebovala ses rozptylovat, nebo ty závody byly tak náročné?
Nebyl čas. Od rána až do večera, než jsem padla do postele, nebyl čas ani síla na přečtení třeba jen časopisu nebo knížky.

Alice Tejkalová



Rozhovor by nebyl úplný, kdyby v něm chybělo povídání Petra Kurka, který svou dceru neúnavně podporuje:
K lyžování jsem přivedl Petru já, zhruba ve čtyřech letech. Do přípravky, která trvá do devíti let, se zařadila zhruba v šesti, a pak už to jelo dál. Petře se vždycky chtělo na lyže. Motivoval ji bratr, který je o tři roky starší, ten už tehdy závodil a později byl několikanásobným mistrem republiky, jak v dorostových a juniorských kategoriích, tak i pak v dospělých. Petra je od narození pilná, je úplně jiná než její bratr. Jsou to odlišné povahy, ona je spíš po mamince, co se týče pečlivosti, a syn je zase víc po mně. Petra ke všemu přistupuje zodpovědně, jak k povinnostem ve škole, k učení, k práci, tak i k lyžování. Kdyby tak nepostupovala, tak by asi nebyla tolik úspěšná. V lyžování už je nyní za zenitem a nemůže si klást nějaké velké tréninkové cíle, protože musí víceméně poslouchat tělo, ale něco má odježděné, odtrénované. Jsem plně spokojen, že se dovede v současnosti tak motivovat k tréninku a k závodům.

 
HANDISPORT.CZ, Powered by Joomla! and designed by SiteGround web hosting