Úvodní stránka Rozhovor s... Nejúspěšnější český cyklista na mistrovství Evropy v Alkmaaru Jiří Bouška: Nejde jen jezdit na kole. Člověk vyběhne z reality.
Nejúspěšnější český cyklista na mistrovství Evropy v Alkmaaru Jiří Bouška: Nejde jen jezdit na kole. Člověk vyběhne z reality. PDF Tisk Email
ostatní - Rozhovor s...
Redakce: Adéla   
Čtvrtek, 17 Listopad 2005 17:10
 Dvojnásobný bronzový medailista z paralympiády v Aténách a mistr světa z roku 2002 Jiří Bouška byl nejúspěšnějším českým cyklistou na srpnovém evropském šampionátu v nizozemském Alkmaaru. Vybojoval tři tituly mistra Evropy a jedno třetí místo. Ještě předtím získal pět medailí na mistrovství světa spastiků ve Spojených státech amerických. Přesto se sebou nebyl úplně spokojený. Vliv na to má i skutečnost, že zatím musí svůj čas dělit mezi tvrdý trénink a studium geodézie, které by rád dokončil na jaře 2006. Nejen o skrytých rezervách jsme si povídali v naší oblíbené bagetérii v pražských Dejvicích.

Začneme pěkně po pořádku, chronologicky. Jaké bylo mistrovství světa CP ISRA v Americe?

"Zajímavé. My jsme jeli jen ve dvou s Milanem Pacnerem a začínali jsme v New Yorku. Tam to pojali ne úplně profesionálně. Velodrom nebyl zastřešený, a protože jsme hned na prvním tréninku píchnul, vozil jsem si radši na dráhové závody silniční galusky. Počasí ale vyšlo a konkurence tam byla dá se říct celá."

Kdo přijel?

"Z Australanů tam byl Scott, pak také Afričané, Klaus Lungershausen z Německa... Od nás zůstal doma Luboš Jirka."

A velodrom byl otevřený?

"Právě že byl, navíc ta úroveň povrchu nebyla vůbec dobrá. Spíš jak plochá dráha u nás. Jedna zatáčka byla nebezpečná, trochu to v ní ujíždělo a všichni z toho byli docela špatní, ale přežilo se to."

Odrazilo se to nějak v časech? Jezdili jste pomaleji?

"Jezdily se hodně pomalé časy. Navíc nám všechny závody, které byly původně naplánované na dva nebo tři dny, spojili do jednoho, takže jsme byli hodně unavení. Ale jinak dobré. Na dráze to byly pěkné závody."

Podíval ses po New Yorku?

"Měli jsme tam dvě odpoledne. Jedno jsme zkoumali, kde vlastně bydlíme, abychom se neztratili a věděli, kudy se vrátit, a druhé jsme se podívali na Manhattan. Popravdě mě to nenadchlo. Všude nepořádek...byl jsem v Sydney a ta se mi líbila mnohem víc. Prochodili jsme Times Square a to teda není vůbec tak velké, jak vypadá v televizi. Ti by se asi divili, jak velký je Václavák. (usměje se) Říká se, že buď New York miluješ, nebo ho nenávidíš. Teď se vrátila kámoška, strašně nadšená: ,New York! Super!', ale mně se tam nijak extra nelíbilo.
Pak jsme přejížděli do Nového Londýna do Connecticutu na silniční závody, kde jsme byli skoro týden a kde soutěžil i zbytek výpravy. Tam to bylo hezčí. Taková menší olympiáda. Se zahajovacím ceremoniálem a tak. Silnice byla dobře zorganizovaná, ale také to nebylo úplně dokonalé. Trať nebyla zcela uzavřená od normálního provozu, takže den předem měli vedoucí výprav na mítinku obavu, aby se vůbec ty závody nějak zabezpečily. Organizátoři k tomu přistupovali tak nějak amatérsky. A to si ještě myslím, že když jsou u nás amatérské závody, tak se jim věnuje větší péče než těmhle. Nakonec tam jezdili policajti na motorkách a po obavách trenérů to dali trošku do pořádku, ale bylo vidět, že organizátoři asi nikdy neviděli podobné závody v Evropě, kde šla úroveň hrozně nahoru. Ale jinak zážitek dobrý. Výsledky horší." (usměje se)

Jaké byly a jak jsi se sebou byl spokojený?

"Spokojený jsem byl se sprintem, který jsem vyhrál, ale pak jsem byl třikrát druhý a jednou třetí. Vždycky mě porazil Scott a v časovce i Lungershausen."

Vzhledem k tomu, že to nebylo mistrovství světa pro lidi s různými druhy postižení pod záštitou Mezinárodního paralympijského výboru, ale jen jedné skupiny handicapovaných, spastiků, projevilo se to nějak na závodech?

"Na dráze se jezdil klasicky kilák (kilometr s pevným startem, pozn. AT), pak stíhačka na tři kilometry. K tomu byla přidaná navíc dvoustovka, sprint, který se obvykle nejezdí. No a na silnici to byla normálně časovka na dvacet a závod s hromadným startem na čtyřicet kilometrů."

A byli jste poslučováni, jako na paralympiádě?

"Ne, a i atleti měli jednotlivé kategorie zvlášť."

Po Americe následovalo mistrovství Evropy v Alkmaaru. To byla větší radost, ne? Evropský šampión?

"To sice jo, ale výsledky byly podobné. (usměje se) Na druhé straně nám přibyl zase nový soupeř..."

To ale bereš výsledky z té "otevřené" části. Dohromady se závodníky z jiných kontinentů. V evropské konkurenci jsi vyhrával.

"To je právě ten problém. Buď bych na mistrovství Evropy nepouštěl cyklisty odjinud, nebo bych z toho udělal skutečně mistrovství světa."

Jaký je tedy tvůj názor na otevřené šampionáty?

"Zdá se mi to divné. Dvojí vyhlášení.... Navíc po taktické stránce mě během silničního závodu na mistrovství Evropy nezajímá Australan, který mi ujel, ale Francouz, který pokud se poženu za Scottem, bude za mnou odpočívat, a pak mě přespurtuje pro evropské zlato. Takže Scott si ujel a pak se v cíli divil, že jsme ho pustili, a já jsem mu říkal: ‚Tady mě vůbec nezajímáš, tohle ji mistrovství Evropy.' (směje se) Udělal bych z toho buď svět, a nebo Evropu. Jedno, nebo druhé. Případně bych je tam pustil, ale nevyhlašoval bych je. Dvojí vyhlášení je hloupost."

To mě vůbec nenapadlo, že vám se do silničního závodu plete i "kontinentální" taktika.

"Ale ono je to i při dráze. Když se do finále ve stíhačce dostaneme na Evropě já a Scott, tak ta motivace je menší, když vím, že druhý den mám další závody a musím na ně být fit. Na co s ním bojovat o nějaké fiktivní místo ve světě. Jasně, je to prestiž, ale já už vím, že Evropu mám vyhranou."

Jak bys zhodnotil dráhové závody?

"Na kiláku jsem si zlepšil loňský čas, je to teď nejlepší evropský čas, ale Scott se také zlepšil, takže mě v tom celkovém pořadí znovu porazil. A ve stíhačce je mezi námi pořád ještě velký rozdíl. Sice jsem vyhrál Evropu, ale na příští rok na mistrovství světa, kdy mě to finále už bude zajímat (usměje se), budeme muset na stíhačce hodně zapracovat. A také na časovce. V té mě porazili v celkovém pořadí hned tři lidi, takže bych skončil úplně mimo medailové pořadí. Přibyl nám tam jeden Španěl, který vypadá hodně dobře.
Nás teď v Holandsku hodně překvapilo, jak obrovský skok je v zázemí některých států. Jde to vyloženě ruku v ruce s profesionální cyklistikou. Měli s sebou normálně doktory a ti jim přímo na dráze třeba dělali laktáty (hodnotili hladinu kyseliny mléčné, která vzniká jako produkt svalové práce, pozn. AT) a vyrovnávali jim hladiny. Prostě přišli, vybalili injekční stříkačky a my jsme tam jen stáli a vyvalovali oči." (usměje se)

Kterých zemí se tenhle pokrok týká?

"Austrálie, Německo, Španělsko...to jsou asi ty nejsilnější. Británie nevím, jejich sportovce jsem neviděl, ale tam to bude podobné, protože je hodně na úrovni. Sportovci v ní mají stejné výhody jako zdraví. Berou třeba úplně stejné prémie za umístění. A od toho se odvíjí další podpora. To bylo vidět už v Americe, kam většina výprav přijela osekaná, ale Angličané, kteří mají snad tři cyklisty, přijeli se třemi doprovody, dvanácti koly, půjčili si na přejíždění svoje auto..."

Oni asi hodně jedou na Darrena Kennyho (několikanásobný paralympijský vítěz z Atén, pozn. AT), ne?

"To je pravda, on je po paralympiádě vytáhl nejvíc a ostatní se s ním svezli, takže ten tým teď u spastiků vypadá vyloženě dobře."

A co s tím budete dělat vy?

"V našem sektoru můžeme nejvíc udělat v tréninku, protože finančně se v tomhle státě nemůžeme vyrovnat Austrálii nebo Anglii. Kontaktovali jsme nějaké lidi právě kvůli tréninku. Říká se, že Češi jsou vyčůraní, tak budeme muset najít nějaký způsob, kromě finančního, abychom je dohnali." (usmívá se)

Co potřebuješ nejvíc zlepšit v tréninku ty sám?

"Vím o nějakých rezervách. Teď se ještě věnuju hodně škole, takže trénink není přesně takový, jak bych chtěl. Silová složka je u mě hodně slabá. Potřebuju také zlepšit kvalitu závodů, které jezdím, zvýšit jejich počet, protože teď úplně všechny nestíhám. Možnosti na zlepšení tu určitě jsou, jak ještě zvýšit výkon přirozenou cestou."

Kolik závodů ročně teď jezdíš?

"Mezi dvaceti a třiceti. Víc jich nestihnu."

A potřeboval bys?

"Dá se jezdit čtyřicet, padesát, i víc."

Tak to se dá se školou zvládat hodně obtížně. Ale ty už teď budeš končit, ne?

"V květnu. Pak už to snad půjde. Mluvil jsem s chlapama, kteří se v Teplicích starají o cyklisty, a naplánovali jsme, že bych se do paralympiády v Pekingu věnoval pouze cyklistice a zkusil srovnat v tréninku krok s těmi nejlepšími. Využil bych teplického zázemí a za to jim trochu pomohl s dětmi a vůbec s celkovou organizací cyklistiky tam, protože to máme docela dobře rozjeté. Abych jen nejezdil na kole. Také bych si rád dodělal třeba jazyky, nebo ekonomii. Už samozřejmě individuálně, abych nemusel škole věnovat tolik času jako doteď. Nechce se mi ale jen jezdit na kole. Člověk vyběhne z reality. Ráno sedne na kolo, pak si lehne, odpoledne zase na trénink, pak si zase lehne...to ne."

Jak to vlastně je s dětmi? Rostou vám pokračovatelé?

"Dětí je dost, jezdí na závody, které pořádáme, ale je otázka, jestli někdo z nich doroste na vrcholovou úroveň, která je potřeba na reprezentaci. Uvidíme. Každopádně v léčebnách oddíly jsou, a pokud by někdo měl zájem, tak ho určitě podchytí."

Tak to máme krásný konec rozhovoru, ale vůbec jsme ještě neprobrali silniční závody v Holandsku...

"Nejdřív byla časovka a tady musím říct, že Holandsko je vážně hrozná placka. Tam byl jediný kopec, a to byl železniční nadjezd. (usmívá se) Bylo to hodně na sílu, takže jsem nečekal ani nic pronikavého. Nakonec z toho bylo třetí místo v Evropě a čtvrté celkově. Porazil mě i ten nový španělský kluk. Myslím, že jsem ze sebe dal všechno, ale nestačilo to.
Druhý den jsme jeli silniční závod. Start jsme měli trochu netypicky až v pět večer, ale myslím, že jsme to s Lubošem Jirkou docela dobře zvládli po taktické stránce. Jeli jsme po Jirkovi Ježkovi, a když jsme přijeli na start, tak všichni vybláznění - zrovna totiž pršelo - že to klouže, že je hodně defektů, k tomu ještě že se na Jirku všichni domluvili...tak jsme byli rozklepaní. Navíc kolovalo, že Australané jsou domluveni právě s tím novým Španělem a začátek závodu tomu hodně nasvědčoval. Australanům na Evropě o nic nešlo."

Chtěli tě nalákat? Proto Scott odjel? Chtěl tě vyprovokovat?

"Tak nějak. Na druhé straně my jsme spolupracovali dobře s Lubošem, letos to vyšlo. Takže on hodně pohlídal začátek závodu, udržel peloton pohromadě a já jsem tam byl zašitý a vůbec jsem nereagoval na nástupy. Když Scott kousek poodjel, tak se mě Luboš ptal, jestli ho má dojet, a já jsem mu řekl: ‚Nech ho bejt, teď si to tady pěkně ošéfujem.' (usmívá se) Nechali jsme ho jet, a pak už jsme peloton dobře zvládli. Vyprovokovali jsme to k závěrečnému spurtu, ze kterého jsem si už jen vyjel pro titul. Ta taktická stránka hrála hodně velkou roli. V Aténách nás právě s taktikou hodně dostali. Letos se jim to povedlo jen napůl."

Vy jste si to skutečně ‚ošéfovali', protože Luboš si pak ještě stihl dojet pro bronz, ne?

"Ano pro bronz v Evropě."

A mezi vás se dostal...

"Francouz. Španěl skončil čtvrtý v Evropě a pátý na světě. Ke konci byl Španěl hodně nervózní. Byli jsme vepředu já, pak on, za ním Luboš a Francouz. Když jsme vyjeli z poslední zatáčky a byl asi kilometr do cíle, tak se Luboš pokusil Španěla vyprovokovat a podařilo se mu to. Začal spurtovat moc brzo. A já, jak jsem byl za ním, tak jsem si jen chvíli počkal a pak jsme ho s Francouzem přejeli oba a ještě se před něj stihl dostat Luboš. Uvidíme napřesrok, jak to bude s taktikou." (usmívá se)

Alice Tejkalová

 
HANDISPORT.CZ, Powered by Joomla! and designed by SiteGround web hosting